Jdi na obsah Jdi na menu
 


Evropský automobil roku 1989 - Fiat Tipo

Evropský automobil roku 1989 – Fiat Tipo

 

Mgr. Jaromír Polášek

 

Fiat Tipo byl poprvé představen veřejnosti v lednu 1988. Pětidveřová nebo dvoudveřová karosérie typu hatchback vynikala velmi nízkým koeficientem odporu vzduchu cx=0,32. Tipo se stalo pro konkurenci vzorem využití vnitřního prostoru, což ocenili i novináři, kteří Tipu udělili titul Evropský automobil roku 1989. Že by Tipu byla dopřána úspěšná dráha v průběhu modelového života, se nedá jednoznačně říci. 

V nabídce byla široká škála pohonných jednotek: motor 1 108 cm3 FIRE – 41,3 kW (56 k), 1 372 cm3 – 53 kW (72 k) a 1 581 cm3 – 61 kW (83 k), všechny s rozvodem SOHC. Katalyzátor se objevil ve spojení s motorem 1,4ie cat – 50,8 kW (69 k) a 1,6ie cat (jedná se o motor 1 585 cm3 DOHC – 66,2 kW/ 90 k). Ze vznětových motorů byly nabízeny 1 697 cm3 – 42 kW (57 k) a přeplňovaný 1 929 cm3 – 66,2 kW (90 k). Koncem roku 1989 v nabídce přibyl ostrý motor 1 756 cm3 DOHC vybavený 16V technikou s výkonem 100 kW (136 k). V roce 1990 motory doplnilo elektronické vstřikování paliva a katalyzátorem. Na Motor Show v Ženevě byl v roce 1991 představen model 2,0ie 16V cat (nebo také „Sedicivalvole“) s výkonem 106,7 kW (145 k). Základní model Fiat Tipo doplnil v letech 1990-1996 vyráběný model Fiat Tempra, který byl poprvé představen v roce 1990 jako nástupce Fiatu Regata. Tempra byla postavena na upravené platformě výchozího modelu Tipo, který dostal podobu kompaktního hatchbacku a s Temprou má společnou valnou většinu mechanických dílů. Karosérie Tempry dostala podobu čtyřdveřového sedanu nebo pětidveřového kombi, sedan měřil na délku 4 355 mm, kombi 4 465 mm, obě provedení měla shodnou šířku 1 685 mm a výšku 1 445 mm. Rozvor náprav 2 540 mm převzala pozdější modelová řada Bravo/Brava/Marea. Pohotovostní hmotnost se ohybovala v rozmezí 1 070 – 1 880 kg. Zavazadelník kombi Tempra Weekend měl objem 500 l.

Poměrně hranaté Tipo mělo v době svého uvedení na trh několik vážných konkurentů, zejména Renault 19 (1988-1995), který v roce 1988 doslova zdrtil konkurenci svým nadčasovým designem. Fiatu Tipo silně konkuroval i Volkswagen Golf AII/typ 19E (1983-1991), Opel Kadett E (1984-1991), Opel Astra F (1991-2003) a Ford Escort (1990-2000). Bohužel Tipo nesplnilo několik základních předpokladů – italská auta si vždy lidé kupovali pro jejich zdařilý design, výkonné motory a dynamické jízdní vlastnosti. Oproti Ritmu došlo k zásadnímu přepracování podvozkových skupin – přední i zadní náprava byly uloženy na samostatné nápravnici, ke karosérii uchycené pomocí silentbloků, vpředu i vzadu byl standardně uložen příčný stabilizátor, zadní, velmi masivní ramena nápravy byla uložena na jehlových ložiskách. Brzdy byly spíše slabší, s výjimkou nejvýkonnějších verzí.

Karosérie byla v roce 1993 přepracována z důvodu špatné torzní tuhosti, většina plechových dílů byla jedno nebo oboustranně pozinkována. Dílenské zpracování bylo velmi nedbalé, často zlobí zoxidovaná ukostření elektroinstalace. Největší motor 2.0i 8V DOHC ve verzi 83-85 kW je pověstný poddimenzovaným uložením klikového hřídele – do 200 000 najetých km se spolehlivě vylágruje. Pokud klepe a pomalu mu zhasíná kontrolka mazání, blíží se jeho neodvratný konec. Daleko největší problém tento motor představuje u Fiatu Croma nebo ve verzi 2.0i 16V u Fiatu Coupé. Pomůže jedině častá výměna opravdu kvalitního oleje. Základní motor 1.4 i byl pověstný svou poměrně vysokou spotřebou.

Fiat Tipo vynikal prostornou, bohatě prosklenou karosérií, dveře se otevíraly takřka do pravého úhlu a i zavazadlový prostor o objemu 350 litrů byl spíše větší, než by se u auta nižší střední třídy čekalo (rozměry karosérie 3 960 x 1 700 x 1 440 mm). Verze s digitální přístrojovou deskou mohly mít i automatickou klimatizaci a postupně se rozsvěcující stupnice ukazovaly otáčky motoru nebo i plnící tlak turbodmychadla. Tyto digitální přístrojovky mechanici „milují“ – jejich oprava nebývá jednoduchá. Kapitolou samy pro sebe byly sdružené ovládací páčky, umístěné příliš nízko pod volantem, které např. spínaly i vyhřívání zadního skla. Interiérové plasty vrzaly a praskaly – automobilka Fiat se totiž v době výroby Tipa shlédla v znovupoužití recyklovaných plastů. Podobným problémem občas trpíval do roku 1997-1998 také nástupnický model Bravo/Brava.

Podvozek Tipa se ukázal jako velice zdařilý, což vedlo k jeho využití v dalších modelech koncernu. Příkladem je i Tempra, která měla podobu sedanu nebo pětidveřového kombi SW (Station Wagon). Fiat Tipo a Tempra se vyráběly i ve verzi 4x4. Ostatně na podvozkové platformě Fiatu Tipo vyjela modelová řada Fiat Bravo/Brava/Marea, Alfa Romeo 155, Alfa Romeo Spider nebo částečně také Fiat Coupé.

Výroba Fiatu Tipo probíhala v Itálii v závodě Cassino v letech 1988-1995, celkem se vyrobilo 1 905 276 vozů Fiat Tipo. K 1. 1. 2010 bylo v České republice v provozu 13 442 Fiatů Tipo, k 1. 1. 2015 jejich počet poklesl na 5 880 kusů. Poměrně vzácně můžeme na našich cestách zahlédnout třídveřový Fiat Tipo. Ve velmi omezeném počtu vznikl Fiat Tipo Spider a Fiat Tipo 4x4.